Vybrané básně byly oceněny na festivalu poezie Nezvalova Třebíč 2025​

​

​

Vox caelestis

 

Přiznám se vám dneska otče u zpovědi 

K tomu co jen zatím červenky a žluny vědí

Že každé ráno na okamžik srostly mé a její duhovky

Když v sadu koláč snídala a měla na rtech borůvky

 

Ráno chodíval jsem na hodinky jen pro její orosené skráně

Léta odříkával naučené sic překrásné modlitby Páně

Donedávna já který vždy dodržoval nejsvatější sliby

Teď všechna jitra hleděl za kostelní zeď v ten sad a řekl Mně se líbí 

 

Zbožňoval jsem její měkké tváře bledé jako lůj

 

Tak pokračuj

 

Spatřoval jsem ji v rejstříku vox caelestis v našem pozitivu

Nebesky rozladěné chvění Snaha odolati jeho vlivu

Až jsem za jednoho jitra špálovskou modř z jejích rtů 

Sestřel polštářkem svého prstu Nejkrásnější ze všech omšelých dnů 

 

Jako kdybych prasklou sošku z kůru do svých dlaní vzal

 

A dál?

 

Už nikdy nezjevila se v tom našem sadu

Já se tam však každé jitro přes plot vkradu

S borůvkovým koláčem a čekám zda nás nemine

 

Takže teď prosíš o odpuštění?

 

Vlastně ne

​

​

Podzimní kánon

​

Je říjen a básníci začnou se přít brzy

Kdo o podzimu napíše víc a kdo slzy

Na dívčích tvářích způsobí

Teprve vyšly ze školy

 

A už jejich srdce básníci dobývají

Zvou je do kaváren Večer verše zpívají

O lásce pořád dokola jak kánon

I já si kdysi vysnil svoji Manon

 

Sedali jsme spolu u zlatého čaje

Tenkými prsty pila váženě z kraje

A měla krásnou přece zvláštně bílou pleť

Mé rty tříštily se o ni jak o tvrdou zeď

 

V podzimu chodili jsme dlouze na Vyšehrad

Nikdy však neměla čas se v mých slovech přebrat

Na všechny podzimy já napsal toho dost

Teď pod kaštanem už nepíšu Jen občas pro radost

 

​

Likusák

​

Prvního rána byl svět křehký Kandovaný

Růžovou linii prstem namaloval Bůh 

Poprvé panna jala hrnek modře malovaný

A poprvé z nory vylezl malý dobrodruh

 

Spatřil svit glorioly po vrch v českém cibuláku

Nad estakádou krystálků se nesla vůně podléšky

Rosa brousila tvář omšelého likusáku

Kruh skleněné pavučiny praskal a byl přetěžký 

 

​

Veliké náměstí

​

I.

Na okenní římse seděl básník čtyři noci

Bylo rušné odpoledne pár dní před Vánoci

Lidé zahaleni pod kulichy jak polární lišky

Zbrkle kupovali od pichlavých věnců po františky

 

Setmělo se brzy Bylo slyšet prvních výkřiků

Na Velikém náměstí Ach zažilo už povyku

Zde se sloupy strhávají a pak zase hrdě staví

Zde se prohrávají povstání a sny mé milé hlavy

 

Kolik mladých žen už stálo na tom náměstí

Prohlubovaly své nekončící neštěstí

Ztratily se Vypadly jak ptáci z křídel matky

Zavřenými ústy teďka křičí Chtějí zpátky

 

Ztratily se Padaly jak děti z koloběžky

V promáčené sukni stojí pyšně jako kněžky

Kterým se teď lidé na potkání smějí

Miserēre Deus miserere meī

 

Zavadil jsi o zrcadlo Proč se ti tvářička chvěje

Někoho ti připomíná Že by Doriana Graye

Je škaredý tak jako ty a k vzteku tě to nutí

A přece se ti vysmívá No tak Čeká na bodnutí

 

Na náměstí míjíš starce - hráče na niněru

Bordunová struna bzučí Myslíš na pověru

Jež ti kdysi vyprávěli o smutném muzikantu

Pražském mizerovi popěvujícím v diskantu

 

Zpíval jak jen mohl leč krásu nikdy neviděl

Byl slepý Vlažný guláš dávali mu na příděl

Každičký den zpíval Co bys chtěl ty Co bys

Miserēre Deus miserere nōbīs

 

Milenci se svíčkou na loďkách jsou v jeden klín

Kolik tys tu vypil těch svých drahých sladkých vín

Kudy chodíval jsi dlouhá léta nedočkavý

Že ji jednou potkáš Byl jsi tenkrát jako dravý

 

Nevěděla že jsi z Velikého náměstí

Nevěděla že to nic dobrého nevěstí

Jednou nepřišla a ty ji hledáš dodnes

Jednou nepřišla a ty sis své sny odnes

 

Strkáš si je do kapsy jak ukradené cigarety

Snad tě nikdo nenachytal jako v Košířích před lety

Kde jsi vyrůstal a tajně kradl pěnice a jiřičky

Do teď zpívají ti v hlavě staré hašlerovské písničky

 

Ubíráš se domů cítíš vůni města Parmy

Někdo peče v domě těsto Plyn uniká z karmy

Otevíráš okno vida dole malé náměstí

Usmíváš se nad tou zvláštně roztomilou neřestí.

​

II.

​

Letohrádek Anny vzdoroval dešti z mnoha sil

Často když tu lilo tak jsem z květu tulipánů pil

A chutnalo mi Asi jako malé žabce jezero plné řas

Na jehož dně jsme s Marcelem rádi hledávali ztracený čas

 

Rád jsem hrával na tiché křídlo ve slavnostním foyer

Bachovu fantasii a fugu Vedle mě Toyen

Malovala vše co slyšela Snad i vše znala

Ráda si se mnou o světě v básních povídala

 

Jak pro ni bylo každé plátno malé

 

Malé asi jako když si dáte v Montaigne capuccino

Malé jako díra ve zdi kterou schovává psí víno

Taky malé jako chvíle štěstí v perském harému

Malé jako chvíle klidné noci v Jeruzalému

 

V městě v kterém vládnou pestré tradice

Kde prach z děla sedá přímo na líce

Si hrály děti na princeznu s princem

V chudé zahradě pod sirotčincem

 

Měly království co nikdy nezažilo válku

Jednou napsaly si husím perem na obálku

Zde je naše království Je celé beze zbraně

Jak roztomilé byly Tak podívej se na ně

 

Jako kdyby znaly knihu Na větrné hůrce

Tváře podobající se malé muchomůrce

A hlásek jako struny harfy měkký

V dětském království žily navěky

 

Za zdmi jim zatím létaly z granátů střepiny

Letící k nebi připomínaly mi končiny

Kdesi daleko za zvláštním magnetickým pólem

Jenž si točí se Zemí jak s loterijním kolem

 

​

Spící kráska

​

Pod srpnovou oblohou vstříc vydal jsem se lesu

Opřít se u posedu Dál oči neunesu

Jak malí kluci co se těší že jdou na dostihy

Těšil jsem se já na hledání nové mlhoviny

 

Kdo ví zda ještě jsou ty všebarevné spirály

Zníte jako když vás stvořil Zoltán Kodály

Trochu zvláštní přece po čase tak milé

S hlasem ženy znějící snad křehce Provinile

 

Kdybych mohl byl bych velký teleskop

Vědcům bych se vytratil hned Beze stop

Letěl pozorovat mlhoviny Nekonečné záře

Objevovat souhvězdí v nichž spatřím kousek tvojí tváře

 

Co na tom že bych asi zimou rychle padl

Hleď bílého trpaslíka jenž se tajně vkradl

Do nepřátelské galaxie Jde vydobýt si lásku

Nesa jak rytíř na rameni nebeskou Spící krásku